JUNÁK - 1. oddíl Slivice

V sobotu 22.11. jsme se vydali na výpravu do Březnice. V jejím průběhu jsme se seznámili s osudy žida Alfréda Blumky. Na něj a jeho rodinu se můžete podívat ve fotoalbu. A dále Bambus:

Ráno v 9 hodin 10 minut jsme měli sraz v Milíně na nádraží. Já dorazil na nádraží včas, ale Koumák s Liškou a Koulí měli zpoždění 4 minuty, protože prý Koumák dělal na křižovatce smyky přes ručku (informaci mi poskytl Koule). Na nádraží jsme se nakonec sešli 2 (Já a Koule) a 2 vedoucí (Koumák a Liška). Koumák na nádraží koupil jízdenku pro 5 lidí, protože ve vlaku z Příbrami do Březnice jede ještě Luboš, který má jízdenku zaplacenou jenom do Milína. Nejdřív přijel vlak z Březnice a po chvíli na nádraží dorazil vlak i z Příbrami, do kterého jsme přistoupili k Lubošovi.

Ve vlaku do Březnice jsme zaplatili 70Kč Koumákovi, potom nám (mě a Kouli) dala Liška noviny, ve kterých byla podtečkována písmenka a řekla, že je v tom zašifrovaná zpráva, že jí musíme vyluštit, abychom se dozvěděli něco o tématu výpravy. Po celou dobu cesty vlakem jsme luštili a stejně nedoluštili, když vlak dorazil do Březnice, vylezli jsme z vlaku a šli na na nádraží, kde jsme následně v čekárně doluštili zprávu. V té jsme se dozvěděli o židu Alfrédu Blumkovi.

Poté jsme šli za nádraží, kde jsme dostali mapu a buzolu. A měli jsme se dostat do Boru. Do Boru jsem vedl já. Z Boru jsme šli do Dobré Vody, to zase vedl Koule. Na cestě mezi Borem a Dobrou Vodou a u rybníka Hlubokého jsme měli zdržení Luboš simuloval úraz ruky a my jsme ho měli ošetřit, ošetřili jsme ho docela dobře a Liška nám ještě vysvětlila jak postupovat, kdyby se to stalo doopravdy, pak jsme si dali pauzičku u lesa na malém hřišti u rybníka Hlubokého nedaleko od Dobré Vody. Nasvačili jsme se, napili se, Koumák vyndal života budič (bonbóóónky), který jsem až do konce výpravy zabavil. Po svačině jsme se s Koulí a Lubošem snažili přejít kladinu, samozřejmě Koule i Luboš jí přešli, ale já ne. Potom jsme šli do vedlejšího lesa na hru. Ve hře šlo o to najít všechny části fotky Alfrédovy rodiny. Koule jich našel víc než já. Po hře jsme pokračovali v cestě do Dobré Vody.

Jsme v Dobré Vodě, teď hledáme místo, kde seženeme vodu na vaření. Máme nápady: sesbírat čistý sníh a rozehřát ho, najít pumpu nebo k někomu dojít poprosit. Nedohodli jsme se. Jdeme rovnou na Hrochův hrádek domluvíme se ještě cestou co s vodou. Jdeme. Podcházíme koleje a už je tam, na kopečku náš cíl Hrochův hrádek ležící u kolejí. Pod Hrádkem jsou chaty a taky pumpa na vodu. Vedení jde na Hrádek a nás posílá pro vodu k pumpě. Dostali jsme kotlík a jdeme. Došli jsme k pumpě a… pumpa neteče. A nějaký pán s chaty nad pumpou na nás volá „Ta pumpa nefunguje, jestli chcete vodu tak pojďte a já vám jí natočím.“. Tak jsme za tím pánem šli, on si od nás vzal kotlík a ptal se jakou chceme vodu. Odpověděli jsme, že chceme studenou. Chvíli jsme na vodu čekali, já si mezi tím hladil psa, který patřil tomu pánovi. Poté co nám natočil kotlík, zeptal se jestli nechceme natočit ještě vodu do Pet-lahví. Souhlasili jsme. Pán nám natočil petky, my poděkovali a pán ještě povídal kdybychom tu ještě někdy byli a potřebovali vodu, že si k němu pro ní máme dojít. Rozloučili jsme se a šli na Hrádek. Koule mi celou cestu říkal, ať dávám pozor abych ani kapičku vody nevylil, měl jsem totiž úplně vrchovatý kotlík. Cestička nahoru k Hrádku je pokrytá ledem a sněhem, klouže to. Ale vyškrábali jsme se nahoru, jsme tam.

Hledáme vedení, ha máme ho, je za zdí. Všichni se diví, že máme tolik vody, tak jsme jim vyprávěli, kde jsme ji vzali. Jde se vařit. Koumák připravuje dřívkáč. Shání dřevo. Dřevo našel, začíná topit. Budeme mít gulášovou polívku a druhé jídlo nebude protože Koumák nemá otvírák a nikdo si nechce ztupit nůž. Zhasíná mu dřívkáč, posílá všechny kolem sebe, aby šli pro borovicový dřevo a nalámali ho. Dřevo nalezeno, lámeme. Koumák vaří, vaří, vaří. Polívka je hotová. Hurááá jídlo! Jíme tu suprovou gulášovku z pytlíku s chlebem. Mňam. (Luboš strašně plejtval, pořád mu polívka kapala na zem.) A je po jídle, já myju kotlík a Koule skládá dřívkáč. Teď přichází na řadu další hra: Kvíz. Kvíz má téma: Židovství. Nevíme kdo vyhrál, nikdo nepočítal správné odpovědi. Balíme. Závěrečné foto, nastavit samospoušť a cvak. Jsme zvěčněni. (Po dobu, co jsme byli na Hrádku, Koule běhal kolem Hrádku s Fiskars mini pilkou a řval Masakr motorovou pilou. Mávali jsme projíždějícím vláčkům.) Odchod. Ahoj Hrochův hrádku. Odcházíme. 

Podcházíme koleje, míříme zpět do Dobré Vody. Procházíme Dobrou Vodu, kde cestou obdivujeme na louce chlapce jezdícího na čtyřkolce. Prošli jsme Dobrou Vodou a jdeme do Boru..... jsme v Boru z Boru jdeme do Březnice. Došli jsme na okraj Březnice. Liška se nás ptá jestli chceme zůstat tady a jet až v 5 nebo jestli chceme jet hned. Hlasujeme. Zůstáváme. Jdeme na náměstí přes zámecký park. Na náměstí před cukrárnou Rosso dostáváme slepou mapu Březnice a máme doplnit ulice a za to dostaneme zprávu o dalším pokračování života Blumky. Je jenom na nás jak je doplníme. Máme na to hodinu. Za hodinu je sraz v této cukrárně. Jdeme hned k mapě Březnice. Ulice opisujeme, ruce mrznou tak zkoušíme infocentrum, to je ovšem zavřené. Vracíme se k mapě, opisujeme chybějící ulice. Kouli napadlo, že by nám mohli pomoct jejich příbuzní, jdeme k nim. Když je hledáme Koule vyklopil, že neví jejich jméno. Otočili jsme se a šli do cukrárny. Liška zkontrolovala ulice a řekla, že je máme správně, že získáváme všechny papírky se zprávou. Ale má to jeden háček, musíme je seřadit tak, aby dávaly smysl. A pak je přečíst. HOTOVO (sice na několikátý pokus, ale dobře), přečetli jsme to.

Každý si teď můžeme vybrat jeden zákusek. Máme vybráno. Všichni si odnášíme svoje talířky se zákusky ke stolku. Koumák platí. Jíme. Když jsme to snědli, ještě jsme hodnotili výpravu zvednutím ruky (všichni to znáte ze zpětných vazeb z weekendovek). Je už čas jít. Šli jsme na nádraží. Když jsme přišli na nádraží, vlezli jsme do čekárny. Batohy položili na lavičku. A šli prohlížet jízdní řády. Koumák a Luboš si došli ještě na záchod. Jsme zakoukaní tak do jízdních řádu, že kdyby se Koule nepodíval, asi by nám ujel vlak, protože si Koumák myslel, že budou hlásit. A oni nehlásili a vlak už si stál na kolejích nastartovanej. Rychle jsme posbírali svoje věci a utíkali do vlaku. Ve vlaku jsme snědli poslední jídlo: sušenky. A vrátil jsem Koumákovi života budič. Jedem vlakem až do Milína. V Milíně vystupujeme, loučíme se s Lubošem, protože jede dál do Příbrami. Stojíme na nádraží v Milíně. Jdeme omést Koumákovo auto od sněhu. Koumák mě totiž veze domů. Ometli jsme auto a jedem. Koumák mě zavezl k nám na bytovky. Rozloučil jsem se s nimi a oni jedou domů. Tahle výprava se povedla , až na počet zúčastněných lidí z oddílu .

Hned v den začátku podzimních prázdnin jsme se vydali směr Písek. Oba naše oddíly nastoupily do vlaku, ale v tu chvíli jsme ještě nevěděli, že se z nás právě stali šlechtici, kteří se vydali na obhlídku svých panství v Písku. To jsme se dozvěděli ještě ten večer, kdy jsme byli slavnostně jmenováni zemany a zemankami rodu Přemyslovců a Lucemburků.

Druhý den dopoledne jsme se vydali na obhlídku města. Abychom nezapomněli na krásy, které jsme viděli, nakreslili jsme si mnoho obrazů zobrazujících naše putování. Použili jsme k tomu ale fotoaparáty, takže si výsledky našeho snažení můžete prohlédnout ve Fotoalbu.

Odpoledne jsme navštívili Prácheňské muzeum, abychom se seznámili s historií i současností tohoto regionu. Jako o život jsme zaznamenávali zajímavé informace, které jsme potom použili v naší informační brožuře o Písku a jeho okolí.

Po návratu jsme se ještě pokusili vyrobit papírovou myš. Háček byl ale v tom, že jsme byli za jednu ruku svázáni ve věkově nebo pohlavím smíšených dvojicích. Tudíž jsme mohli používat každý jen jednu ruku. Výrobky byly rozličné. Jejich síly jsme poměřili v následném foukacím závodu. Nejdále doletěl výrobek Bambuse a Máji.

Večer jsme si promítli všechny naše fotky z dopoledne a zvolili jsme vítěze. Díky tomu získali všichni dostatek zlatých, aby mohli být pasováni na rytíře. Poté jsme vyrazili na velkou prolejzačku ve tvaru lodě, což se setkalo s nebývalým úspěchem. Když jsme se vrátili, čekalo nás už jen zamyšlení s Bubu.

V neděli ráno jsme vyrazili na mši. Pak jsme se věnovali tématu společenské chování. Připravili jsme si scénky o různých situacích (např. v restauraci, na návštěvě u přátel) a na závěr jsme se podívali na dva díly ze seriálu pana Špačka.

Odpoledne jsme vyrazili ven na šlechtický hon. V lese jsme sbírali nejprve zbraně a pak lovili zvířata. Nejobtížnější ale nejhodnotnější byl medvěd. Nakonec se nám jich povedlo také pár skolit. Dalším bodem programu byla návštěva bazénu. Okořenili jsme si ji vyzkoušením Poetina vodotěsného foťáku.

Večer nás všechny král jmenoval hrabaty a hraběnkami. Následně jsme se pustili do víru AZ-kvízu, kterým nás provázela Bubu a Poeta. Otázky byly záludné a někdy se nepovedlo správně odpovědět ani našim nápovědám.

V pondělí už jsme jako plnohodnotní představitelé našich rodů mohli vyrazit na obhlídku panství v okolí Písku. Zapisovali jsme si zajímavé informace z informačních tabulí na naučné stezce. Na jejím konci jsme vylezli na rozhlednu, odkud jsme si vše prohlédli z výšky. Po obědě jsme si zahráli hru, ve které jsme sbírali lístečky se slovy, ze kterých jsme složili zprávu o tom, kde je uložen šek na postavení rybníků. Jelikož jsme se nacházeli v jižních Čechách, král nás pověřil vystavěním rybníků. Větší rybník nakonec postavili Lucemburkové a tím zvítězili i v celé hře.

Po zbytek odpoledne jsme sestavovali naše brožurky. Večer král poděkoval všem za snahu, rozdal pamětní dekrety a vyhlásil královské oslavy. V jejich průběhu jsme měli možnost zahrát si nejrůznější společenské hry.

V úterý jsme se už jen sbalili, uklidili klubovny a provedli zpětnou vazbu. Nutno dodat, že dopadla velice pozitivně, už se nemůžeme dočkat další společné akce. A hurá na vlak!

První říjnové nedělní odpoledne jsme se sešli v Příbrami na zastávce autobusu jedoucího do Prahy. A co nás tak lákalo v Praze? Lanové centrum Proud. V počtu 19 lidí (5 vedoucích, zbytek skauti, skautky a vlče) jsme navštívili venkovní lanové centrum kousek od Vysočanské. Plné dvě hodiny se o nás starali dva milí instruktoři. Nejprve jsme si ukázali, jak se obléká celotělový sedák a když se všem podařilo utáhnout vše potřebné, rozdělili jsme se do dvou skupinek. Dle výšky a váhy na větší a menší, abychom se následně mohli navzájem jistit.

Naše skupinka se věnovala nejdříve různým hříčkám. Zkoušeli jsme přejít kládu na několik způsobů - bokem, všichni za sebou, dva naproti sobě a uprostřed se vyměnit... Potom následovala aktivita se smycí (kruh z lana) - stáli jsme v kruhu a drželi se za ruce, smyce byla přehozena přes ruce. Měli jsme za úkol všichni se smycí protáhnout, aniž bychom rozpojili kruh. To se nám zdárně podařilo. Pak nastal čas na nácvik jištění. Na trenažéru jsme si ve trojicích vyzkoušeli, jak se leze nahoru po stěně, jak se jistí a následně spouští dolů. Poté už nic nebránilo tomu, abychom se vrhli na opravdové vysoké překážky.

Mezi do kruhu postavenými kůly byly ve výšce nataženy nejrůznější překážky. Naše skupinka vyzkoušela přelezení sítě, třmenů a pak ještě zavešených smyček, kde veprostřed visel trámek. Tu bych hodnotila jako nejtěžší, protože trámek se velmi nepříjemně houpal všemi směry a z jednoho konce se nedosáhlo na druhý.

Dvě hodiny uběhly jako voda a nám nezbylo než se rozloučit a vydat se zpět na autobus. Cestu metrem zvláště některým zpříjemnily jezdicí schody. A krátce po sedmé hodině už jsme byli zpět v Příbrami a spokojené účastníky si rozebrali rodiče. Někdy příště bychom rádi vyrazili vyzkoušet další překážky, na které tentokrát nezbyl čas.